email: martina.durdovic@gmail.com

FB: Martina Ďurďovičová MDesign (tvorba)

FB: Martina Durdovic
Hlavička-01-01-01-01.jpg
JERUZALÉMSKÉ POVÍDKY

Jsou věci, kolem nichž byste jinde prošli a minuli je bez povšimnutí. V ulicích města Jeruzaléma vane však ve vzduchu něco, co bystří pozornost a dodává smysl i věcem prostým a nejběžnějším...

Lidé nechtějí vidět hvězdy. Zvednout oči a podívat se k nebi. Chodí s hlavou k zemi, jako by hledali něco, co ztratili. A možná, že by to našli právě tam nahoře ve hvězdách...

Jak zachránit člověka, kterého zvolna zabíjí smutek nad ztrátou toho, kdo mu byl na světě nejbližší. Rabi Yedidya tehdy zaklonil hlavu tak, že byl čelem obrácen k nebi, zavřel oči, rozkýval na chvíli celý trup...

A přece mě pojímá úzkost při představě, že jednoho dne mu jedna z oněch knih vypadne z kostnatých rukou prorostlých modrými křovisky žil a zavře se v pádu k zemi. A já tu zůstanu a nebudu ani vědět, co byla poslední věta, k níž dočetl, a všechno, co mi pak ještě zbyde, bude každodenní cesta ke kiosku pro noviny...

Spal jsem jistou dobu na jedné pryčně vedle vyzáblého krejčíka z Lodže, který, pokud nebyl právě pohroužen v modlitbu, si prozpěvoval hebkým hláskem, jen tak pro sebe, vždycky jidiš písničku: Pán Bůh ví, co dělá...

Každý se k Němu obracel, každý s Ním rozmlouval. Někteří bez ustání, jiní často, někteří jen ve chvílích nejtěžších, ale každý chtěl být v Jeho blízkosti aspoň někdy...

Všichni chvátali, každý hleděl předběhnout ostatní, jak se však blížili ke zdi, zpomalovali krok jako na rozkaz, neboť na každého padlo něco jako strach, plachost a něha skloubeny v jedno. Od jisté vzdálenosti pokračoval každý, jako by šel po špičkách, jako by přistupoval k lůžku spící matky, kterou chtěl políbit, ale neprobudit ze sna...

Zeď byla řečiště směřující vzhůru. Slzy nářků tekly mezi břehy zdi zdola nahoru. Slunce spálilo lístečky s prosbami. Slzy však nikdy nepřestaly bubnovat na okna nebes...

Někdy se mi zdá, že Jeruzalém není vůbec město, ale stopa Božího kroku, jediná stopa, před níž a po níž nebylo jiné...

Nu dobrá. Tak s vámi popijeme sklínku...

Protože na jaře kvetou madlovníky. A proto, že se rány hojí. pro jediný pohled na Jeruzalém...

Je čas přílivu a čas odlivu, čas dopisů a čas bez dopisů...

Někde tam nahoře v tom okně pramenila píseň, která teď plynula nocí jako řeka smutku, a byl to smutek a lítost a stesk a žal, které se vlévaly do srdcí všech, kdo té písni naslouchal...

Jak by vůbec kdo mohl žít i jediný den bez poslání...


KAFKA V JERUZALÉMU

Ano, i když si to sotvakdo uvědomuje, nestěhujeme z jednoho místa na druhé jen své svršky, nýbrž každý i svou duši. Při každém stěhování se do duše každého z nás přistěhuje ještě něco, co tam dosud nebylo. Nebo ještě líp, něco z jiné duše se nastěhuje do naší a něco z naší do jiné. Každý z nás je v každém novém bytě pokaždé jiný než v předešlém...

Ono nestačí být si jist, že ve stěnách nejsou štěnice. Stejně důležité, a vlastně důležitější je vědět, že v nich není úzkost, nevěra, zoufalství a zášť...

Až při pohřbu se ukázalo, kolika lidem v životě pomáhala. Nikdo ve čvrti nepamatoval, že by koho byl vyprovázel na poslední cestě takový zástup...

Povězte mi ještě, roznášejí dobří listonoši i své vlastní dopisy?

Nestačí čekat, je třeba bez ustání hledat!


DVORNÍ ŠAŠCI

Já však věřil, že v mém případě to vše bylo nějak spojeno s těžkým břemenem, jež mi přirostlo k bedrům a které mohlo mít smysl jen tehdy, byl-li v něm ukryt i kus požehnání...

Dva sny se mi vracejí častěji než ostatní. V prvním jsem v dobytčím vagónu napěchovaném lidmi, kteří kolem mne za dlouhé jízdy umírají bez jídla, bez vody, bez vzduchu...

Když procitám z tohoto snu, ptám se pokaždé znovu: Proč?

A jak má člověk číst z hvězd? Jak číst z hvězd, když nevíš, co jsou hvězdy a co jiskry létající komíny z rozpálených pecí. Když nevíš, co je déšť a co krev, která stéká z nebes?

Já nevím. Nevím. Nevím...

Já? Napřed vám dvěma musím vystrojit svatbu. Na mne přijde řada až po vás...

Jinak se mi tu nakonec rozdrolíte jako suché listy...

Vyprávěl mi o ní tak často a tolik, že myslím, že bych ji byl poznal v davu a věděl předem, co asi nač odpoví, ač jsem ji nikdy neviděl...

Může se dívat a nevidět, naslouchat a neslyšet...

Nikdy jsme nikde nebyli Bohu blíž než tehdy v oněch letech strávených v pekle...

Vlak byl plný snů...

A vy tam poslouchejte. Nic vám neuškodí poslechnout si chvíli moudrého člověka...

Baldovi? Ne, panáčku, ti už tady nebydlí. Ti už vůbec nikde nebydlí. Ty už na hřbitově nikdo nenavštíví. Zastřelili je...

Byli mezi námi takoví, kteří nepřestali opakovat, že až teď teprve vědí, co všechno ztratili. A nemysleli při tom na perské koberce a na kožichy, ani na stupínky, po kterých doufali stoupat ke kariéře, ani na vavříny, kterých nedosáhli, ale na každou růži, jejíž vůni v sebe nevsáli, každé zašumění v korunách stromů, kterému nenaslouchali v úžasu...

Jediný smysl přežití byl vyprávět, žalovat, svědčit, vynášet pravdu na světlo...

Když slyšel o tom, jak Leo zahynul, zalezl malý Ricardo do kouta maringotky a rozplakal se jako dítě. Dětské dlaničky Charlie Duvala nestačily skrýt jeho nepoměrně velkou hlavu. Potřeboval i měkké ruce své malé ženy, aby měl kam zabořit tvář, když slyšel všechno, co mu Adam Wahn vyprávěl o jejich společném příteli...

Ono se většinou najde něco jiného než co se hledá. Vyjdeš si třeba na houby a vrátíš se s kupou jahod. Hlavní je nikdy nepřestat hledat...

Wahn hledal pomstu a našel pána Boha...

Hvězdy dosud lnuly k nebesům, ale už bledly a zdálo se, že se začínají stahovat. nejdřív se objevil úzký pruh světla, jako by kdosi vystřelil šíp barvy mladé oloupané větve, šíp letící podél celého širokého oblouku, který se pnul a lehce vznášel nad obzorem. Pak, jako škvírou zvolna otvírají škeble, se zaskvěla perleť a počala pomalu stékat po svazích dalekých hor i stoupat do oblak nad nimi. Už se i město, i země, táhnoucí se přede mnou daleko až k pohoří Moab, začaly zas měnit, tentokráte v moře kvetoucích broskvových sadů. Až potom růžová počala přecházet v okr, a kameny a zdi a výšiny a štíhlé cypřiše a staleté olivy počaly na sebe brát tvary hnětené prsty času, které užívají deště a větru a sluneční výhně stejně jako řemeslníci v ulici, vedoucí k Jaffské bráně, užívají brusů a kladiv a soustruhů. kdesi na dvorku jedné z hliněných chat na svahu města Davidova zazněl zpěv prvního kohouta, vítajícího nový den, který se právě zrodil. Až teď jsem pojednou věděl, že krvinky v mých žilách krouží ve stejné předepsané dráze jako každá z miliardy hvězd, kroužících v letu vesmírem...

Tolik nevýslovné krásy nemohlo být stvořeno bez cíle. A že ti, jimž bylo dopřáno postát v úžasu nad vší tou krácou, nemohli být stvořeni jen pro zábavu toho, který je stvořil...


PÍSEŇ O LÍTOSTI

Tam, kde kostelní věž teď vrhala dlouhý stín dělící úhlopříčkou obdélník tržiště, stáli tehdy sehnáni v houf, seřazeni podle rodin, všechno, co jim ještě zbylo, sbaleno v kufrech a torbách, svázaných narychlo řemeny a motouzy, obstoupeni muži v černých uniformách, s karabinou na rameni a psy na řetězu.

Rabín Kupfer stál v první řadě se svou tichou ženou, hleděl někam vysoko nad domy roubící náměstí. Vedle něho se rašekul Aron Timfeld hrbil pod tíhou batohu a snad i pod břemenem tušení zítřků a klopil oči k zemi. Děd Gabriel Menase stál v čele několika řad, v nichž se k sobě kupily rodiny jeho synů Jakuba, Mošeho a Rubena se všemi tetami, bratranci a sestřenkami chlapce Daniela.

Daniel sňal bratránkovi Davidovi z uplakaných očí zarosené brejličky a vyčistilmu je růžkem šály, kterou mu matka omotala kolem krku.

Teta Rebeka byla zase v jiném stavu a strýc Jakub ji podpíral. Z druhé strany stála babička Tereza s rukama jako vždy nachystanýma k pomoci, ač byla teď ještě menší než obvykle a zdálo se, že se sama potřebuje o někoho opřít.

Děda Filip a dědeček Gabriel se přeli i teď jako vždycky, je-li Bůh přísný a spravedlivý anebo milosrdný a plný lítosti. "Trestá, ale i odpouští. Bůh ví, co dělá. Jsme všichni v jeho rukách." Přežili jsme tolik, pomůže nám přežít i to.

Otevřely se dveře vedle krámku a zdomu vyšel malý starší muž nahrblé postavy, v oblýskaném listrovém kabátě se svislými rameny a dlouhými rukávy. Na hlavě, skloněné ke straně, měl byledlý tvrďásek a pod paží sametový váček, v němž nosil modlitební knihu a tefilin. "Dobrýtro, pane Filípku."

Tam stál už na rohu pekař Spitzer a zdálky vyhlížel listonoše. Ale Ferenčák zavrtěl rukou nad hlavou. "Zase nic." "Že ten chlapec nepíše." "Třeba to přijde zítra", chlácholil ho Filip. Jicchak zase nepsal. To je vděčnost. Toho se člověk dočká na dětech.

Gabriel byl rozcochatý, napřímený obr s postavou podobající se rozkřídlenému stromu, kdežto Filip byl drobný, nahrbený mužíček zahleděný do země.

Nú? Kdepak je pan rašekul? Má tu být první a přijde si poslední? Pak to má s kile vypadat jinak.

Byli by se snad v templu na sebe vrhli, kdyby mezi ně nebyla vstoupila drobná postava Filipa Tauba, který se obrátil k Beinhackerovi a hlasem, jehož pevnost překvapila všechny, kdož ho znali, řekl: "Zapomínáš, kde jsi."

Zatímco Gabriel svíral pěst k ráně, Filip řekl tři slova.

Tereza se vrhla před něj a přitiskla se celým svým drobným tělem na dveře. Takhle ne, Gabrieli, takhle ne. Domluv mu, až se uklidníš.

Proč se neukážeš častěji v templu? A co bych tam hledal? Boha, Jakube, boha. A mír. Boha musíme hledat věčně.

Jsme jako děti ve tmě. Jako děti v hustém lese. Musíme se vést ve tmě za ruce, abychom aspoň jeden druhého neztratili. Musíme být plni lítostí k druhým. Láska, Jakube, někdy vyprchá. Ne vždycky. Ale lítost v nás musí zůstat. V kom je dost lístosti, ublíží raději sám sobě. V kom je lítost, nese život lehčeji. V kom není, zahyne.

Co? Ty to ještě nevíš? Ty jsi mi pěkný táta. Doma na tebe čeká syn, a ty se touláš Bůh ví kde po světě.

Když pak na konci večeře šámes Rév vztáhl ruce nad stlj a se zavřenýma očima pronesl slova požehnání a když potom jeden po druhém z jeho synů přistupoval k němu, aby mu políbil ruku a přál dobré noci, nebyl to nejchudší z kile, kostelní sluha, jenž kladl ruku na jejich hlavy, ale král, jehož bohatství by nikdo nedovedl změřit.

Po všechny dny chudoby Filip netrval na ničem tak jako na tom, aby bída v ničem nezměnila jeho počínání před Bohem a lidmi.

Nikdo se nevrátil a Daniel věděl, že zůstal jen on sám, aby alespoň někdo mohl odříkat modlitbu kadiš za celou obec.
MDesign karta čb 4.jpg
Portfolio MDesign
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one